Zdeněk Kyselý o motocykli Jakenta

Nasledujúci článok vyšiel pred časom v českom časopise Motor Journal. Vlastné spomienky v ňom prináša motocyklový konštruktér, obrovský nadšenec, duchovný otec a jeden z realizátorov projektu cestného pretekárskeho motocyklu Jakenta, pán Zdeněk Kyselý, ktorý nás navždy opustil vlani vo veku 80 rokov.

Skôr, ako dáme priestor spomienkam Pána Kyselého, predstaví nám ho Jaroslav Brzobohatý, náš spolupracovník, bývalý pretekár a dodnes veľký nadšenec, jeden z mála tých, vďaka ktorým história československého motocyklového športu nikdy neupadne do zabudnutia.

Jaroslav Brzobohatý:

Jedna z posledných fotiek Zdeňka Kyselého. Spolu s ním v strede Jaroslav Brzobohatý a vľavo Olin Dvořák, uvedený aj v spomienkach pána Kyselého.

Duchovní otec Jakenty Zdeněk Kyselý (1934 – 2014) byl nejen zručný řemeslník, ale měl jakýsi vůdcovský talent. Kolem něj se shromaždovali lidé, kteří povýšili své řemeslo na umění. Ale on byl šéf.

K závodním motocyklům se dostal náhodou. Požádal ho kamarád závodník Mirek Kratochvíl, aby se mu podíval na jeho závodní Jawu, která nějak postrádala výkon. Zdenek briskně závadu našel, odstranil a začal Krtkovi mechanikovat. S ním začali spolumechanikovat bratři Dvořákové, Zdenkovi kolegové a kamarádi. Krtkovo závodění bylo takový-nijaký. Zdeněk v rámci AMK Ingstav přešel k Pavlu Reissmanovi na Jawu Junior 350. Postavil z ničeho motorovou brzdu (v té době nepředstavitelnou věc), pomáhal i ostatním jezdcům v Ingstavu. Mimo jiné i Zdenkovi Lovečkovi dnes známém jako Steve Lichtag.

V této době přišla i myšlenka na 4V Konig motor zabudovaný v rámu Jawy Junior. Troufnu si tvrdit, že nikdo jiný by tento projekt nedotáhl do konce. Viz. povídání o Jakentě.

Další logický krok nastal, když Mirek Medek v dresu AMK Pisárky začal závodit ve třídě 500 ccm. Obstarožní Suzuki po B. Stašovi vyžadovala přesné a odborné zacházení. Zdeněk spolu s Olinem a Ladou Dvořákovými utvořili špičkový tým. Bez odborné dokumentace, jen citem, udržovali Mirkovy motocykly v plně provozuschopném stavu dlouhé roky. Nevzpomínám si na moc případů, že by Mirek Medek odpadl kvůli mechanické závadě.

Bohužel zhoršující se zdraví Zdenka donutilo ježdění po závodech nejdřív omezit a potom úplně opustit. Ale dál se věnoval svým koníčkům: fotografování, radioamatérství, chalupě atd. Hodně po 70 tce objevil půvab internetu a dost si s tím vyhrál.

Zdeněk Kyselý byl šlechtic mezi závodními mechaniky.

Čest jeho památce!

Ďalej nasleduje samotné spomínanie pána Kyselého:

Jakenta kompletní připravená před startem na silnničním okruhu. Už minimální změna nadmořské výšky a kolísavá vlhkost vzduchu nám pravidelně přidávaly starosti. Optimálně seřízené karburátory doma prováděly neuvěřitelná alotria při změně prostředí

Jak přibývaly roky, pomalu jsem nabýval přesvědčení, že několikaleté společné snahy postavit rychlý motocykl jsou dávno zapomenuté. Když mi ale jeden z přátel přinesl Motor Journal a nalistoval v něm článek od Oldy Prokopa ze Dvora Králové o silničním motocyklu Jakenta, nevěřil jsem vlastním očím. Je malý zázrak, že jsem se dožil dnešních dnů a že motocykl, který jsem konstruoval a učil jej jezdit, zůstal zachován a navíc je plně funkční, jak jsem se později dozvěděl. Na fotografiích jsem viděl střípky našeho mládí. V následujících řádcích se pokusím čtenářům přiblížit dobu uskutečňování snů. Dobu nápadů, četných zklamání z neúspěchů a přelétavých chvil radosti, když se něco podařilo.

Vše začalo vodním kluzákem
Dnes už bych asi neuměl říci přesné datum a místo, kde jsem se seznámil s již nežijícím Frantou Konečným, blízkým přítelem a pravou rukou tehdejšího několikanásobného mistra republiky vodních kluzáků Faita, žijícího v Brně. Závodníka, který si svépomocí vyráběl a upravoval do šífu motory König s převodovkou vlastní konstrukce, obdobně jako lodní šrouby a všechny další potřebné díly. Obdivuhodně brzy jsme se spřátelili s Frantou Konečným – obdivoval jsem jej pro technické nadání a vysokou zručnost.

Nápady které proběhly hlavou bylo nutné rozpracovat na papír. Neměli jsme projekční kancelář, postačil obývací pokoj a profi kreslící prkno plně nahradil konferenční stolek, potřebný náklon zajistila dvojice mocca šálků

Měl v té době starosti s dokončením stavby rodinného domu ve Šlapanicích a pro nedostatek času byl zjevně rád, že jsem projevil přání zapojit se do zajímavé činnosti a měl na koho přehodit povinnosti s přípravou kluzáku. Neustále se mi vracela myšlenka, že motor používaný na vodě by třeba mohl být vhodný pro pohon silničního motocyklu. Až později jsem zjistil, proč se spěchalo s vývojem a kompletací lodních motorů.
Za několik měsíců zamířil František s celou rodinou „za kopečky“. Ale nežli došlo k tajně připravované cestě, zdařilo se nám chystaný motocyklový motor nakreslit, vyrobit, spojit jej se šestirychlostní převodovkou a nacpat vše do rámu Jawa Junior, včetně celého příslušenství – nádrže, chladiče, vodního čerpadla, zapalování vlastní konstrukce a termostatů. Montáž byla zakončena sedadlem a nastavením řídítek. Přitom ergonometrické zákonitosti trojúhelníku sedadlo–řídítka–stupačky byly pro nás tehdy velkou neznámou. Se silničním speciálem jsme si začali navzájem na sebe zvykat.

Montáž dílů před kompletací motoru. Abychom využili pěkné letní počasi často jsme pracovali na dvoře rodinného domu

První „probefahrt“
Protože se v Brně všichni navzájem známe, domluvili jsme si zkušební jízdu na letišti. Františkovi se splnil sen – odzkoušet vymyšlený a vlastnoručně vyrobený motor. Událost vidím dodnes živě – zalehnutý jezdec bez přilby, brýlí a rukavic kolem nás prolítl s motorem vytočeným do maxima. Podezíral jsem jej, že k první jízdě vyjel záměrně bez výbavy – věděl, že lépe zamaskuje slzy dojetí nad prvními metry samostatné jízdy. Když udělal obrátku na konci rozjezdové dráhy a přijel k nám nadšený, křičel: „Kluci, já zírám, jak to jede, votevřel jsem hubu a málem mě to roztrhalo pajšl.“ Monstrum zpívající vysoké „C“ nám připravilo nádherný pocit. Až teprve potom začala série velkých, mnohdy těžce řešitelných a neuvěřitelně složitých problémů. Pro plné využití výkonného motoru bylo nutné ladit výfuky, nastavit sací šoupátko, zpět k výfukům, nastavit předstih, opět se vrátit k výfukům a při tom průběžně nastavovat složení směsi při různých provozních režimech.

Dodnes se vrací vzpomínky na veliké nadšeni a radost, když na pracovním stole byla dokončena montáž motoru o němž jsme měli pouze teoretickou jistotu, že bude funkční

Postrach sousedů
Pro ladění a zkoušení motoru jsme si svépomocí vyrobili hydraulickou brzdu a umístili ji ve Šlapanicích do stodoly, která patřila místní organizaci Svazarmu. Při zkouškách, na které jsme se každý den těšili, byl motocykl natvrdo přikurtován a zadní kolo se odvalovalo po válci namazaném asfaltem k omezení prokluzu. Pro pohodlnější starty měl válec elektrický startér.
Měli jsme snahu co nejméně obtěžovat sousedy v okolních domech hlukem, a proto jsme upravili dvouplášťový tlumič výfuků z dvěstělitrového sudu, který byl neskladný a svými rozměry omezoval pohyb kolem brzdy. Navíc účinnost byla minimální. Sousedi nás začali vnímat negativně. Byli jsme přesvědčeni, že veškeré snahy po odrušení zapalovací soustavy by šly na úkor účinnosti, navíc jsme měli v tomto směru minimum znalostí a zkušeností. Okolním konzumentům televizních programů jsme vyráběli na obrazovkách bujné obrazce obohacené celou sérií barevného spektra. Po opakovaných pokusech nevydržel jeden z nejblíže bydlících sousedů a s energií toreadora a mávající vidlemi namísto mulety vtrhl do našeho svatostánku a přesvědčil nás o úmyslu hromadné vraždy, pokud okamžitě neukončíme destruktivní činnost okolních televizních přijímačů.
Tvrdě prosazovaný požadavek měl jistě objektivní oprávnění.

Další vývojová fáze. Motor po zabudování do upraveného rámu JAWA Junior, má už i chladící okruh. Následovala složitá výroba čtyř výfuků, které byly navzájem odlišné tvarem

Čtyřválcový dvoudobý boxer o objemu 347 ccm dávající výkon až 70 koní při 10 000 až 12 000 ot/min práskal v různých intervalech do uší a obrazovek v blízkém okolí. Dodnes obdivuji vysoce lidský přístup sousedů, že naši stodolu v nestřeženém momentě nepodpálili, aby lehla popelem od základů. Snad jedinou ochranou nám byla statická přítomnost opodál stojící sochy sv. Floriána, patrona hasičů. V tomto momentě mi opět nabíhá „husí kůže“ při myšlence možného požáru – v brzdě bylo 150 litrů oleje, který se v provozu dokázal v kratičké době zahřát až na teplotu přes 85 °C. Nestalo se, chvála Bohu.

Specifika doby
V dnešní době by k experimentům se svépomocí vyrobeným motorem byli potřební movití sponzoři nebo aktivní majitel menší dílny disponující obráběcími stroji, rozsáhlými kontakty a otevřeným účtem ve výrobnách materiálů, v provozu kovaných pístů a u výrobce zapalovacích komponentů.
Všechno jsme tvořili ve vlastní režii, ale nikdy bychom nestačili všechno zvládnout sami. Nikdo by dnes nedělal zdarma zakázky s přesnými požadavky, obdobně jako by dnes nikdo nedokázal překonávat všechny překážky. Až neskutečně se jeví vzpomínka na Mirka Medka, který si vyřídil novomanželskou půjčku s ručením přátel, aby si mohl pořídit silniční yamahu.

V podvečery pracovních dnů byla produktivita při kreslení vysoká. Vedle teoretického zpracování nápadů, dalších propočtů a výkresů pro kooperující přátelé – řemeslníky bylo nutné připravit potřebné díly v měřítku 1:1, jako bylo např. diskové šoupátko, nebo plášť krytu náhonu šoupátka

Motorová brzda – s odstupem času je pochopitelná ta nadsázka. Byl to příliš vznešený název pro přízemní boudu postavenou v zahradě. V popředí tlumič výfuku vyrobený z prázdného sudu od dehtu – hluk byl jistě oprávněným důvodem mnoha sousedských sporů

V brněnských strojírenských závodech jsme měli mnoho oddaných příznivců – zručných řemeslníků, se kterými jsme často konzultovali problematiku a kteří nám moc fandili a dokázali za symbolickou „flašku“ vyrobit doslova všechno, a to ve 100% kvalitě. Spolehlivé pilíře představoval obráběč kovů Olda Dvořák, vždy věděl, jaký použít materiál, který následně zpracoval s hodinářskou přesností, a jeho bratr Vláďa, specialista na elektriku a výrobu laminátových dílů. Při realizaci experimentů jsme dokázali mnohdy bláznivými nápady zatěžovat inženýry, konstruktéry a řadu specialistů na hydrauliku a elektroniku. Prostudovali jsme stohy odborné literatury, vysokoškolských skript a vytvořili množství náčrtů, výkresů, dokladů a přesných výsledků z měření.

Otazníky, které už nevyřeším
Největší problémy táhnoucí se celým obdobím, kdy motocykl Jakenta jezdil na okruzích, bylo zapalování. Získat tehdy vhodné tyristory, kus á 400,- Kčs, a diody, to byl neřešitelný problém, nehledě na cenovou hladinu. Požadavky na tyristory a diody byly enormní, bylo potřeba, aby snášely až 1000 voltů zpětného napětí.

Nejdůležitější přístroj motorové brzdy – dynamometr také vyroben svépomocí. Výkon motoru a otáčky byly potřebné údaje při ladění výfuků, při hledání a vývoji vhodného systému zapalování, při experimentech s časováním šoupátka a seřizováním karburátorů

Na opakované neúspěšné zkoušky zapalování se také nedá zapomenout. A těch kopanců, co jsem utržil. Komplet zapalování s generátorem, kondenzátory s uzemněním a jiskřištěm byl na stole, když jsem postřehl, že při vibracích generátoru impulzů se k sobě pozvolna přibližují volně ležící vodiče. Ve snaze zabránit vzájemnému spojení jsem se natáhl směrem k nim, ale levou rukou jsem se nevědomky ponořil do improvizovaného jiskřiště, kde v tento kritický moment vládlo asi 15 000 voltů v podobě čtyř 12 mm dlouhých krásně fialových jisker. Výsledek byl okamžitý – z nosních dírek vylétlo cosi, co délkou dosáhlo až ke kolenům, všechny klouby se na moment zadřely, uši se mi natáhly až k temeni a v očích létaly jiskry různými směry ještě dlouho potom. I takhle jsem získával životní zkušenosti a už jsem si pamatoval poučení: „Kde vládne vysoké napětí, tam je nutný vysoký respekt!“ Problémy se zapalováním nikdy nekončily, provázely nás jako nevyléčitelná infekce.

Autor autentických vzpomínek Zdeněk Kyselý, duševní otec a jeden z realizátorů celého projektu vývoje silničního motocyklu Jakenta. V srpnu loňského roku krátce po 74 narozeninách navštívil redakci Motor Journalu a s úsměvem vzpomínal na Jakentu, ale také se pochlubil s přibývajícími znalostmi každodenní činnosti s internetem na PC

Bylo nebylo?
Uvedené zážitky jevící se dnes jako neskutečné báchorky představují pouhé procento skutečně prožitých scén. Byli jsme mladí a řádně s námi cloumaly emoce.

Když se něco zdařilo, měli jsme důvod jásat. Ale když jsme nebyli schopni rozlousknout rébusy narůstající matematickou řadou, byli jsme svorně smutní a otrávení, navíc bezradní, protože jsme „prošlapávali“ cestičku, kterou nikdo před námi nešel.
Nikdy nedoceněná snaha mechaniků, aby všechno „šlapalo“ co nejlépe, byla vždy citelná po skončení závodů. Vítěz stojící na „bedně“ přijímal oficiální dekorování, gratulace soupeřů a nesčetná poklepání na ramena vyjadřující uznání. Všichni členové pomocného personálu si pomalu zvykali, že pokaždé zůstávají v pozadí. Nestěžuji si, všechno jsme dělali s nadšením a myšlenkou postavit na závodní trať nejrychlejší motocykl.

Text: Zdeněk Kyselý
Foto a kopie dokumentace z vlastního archivu

Komentáre sú uzavreté.

Kniha na predaj