Za Vladimírom Jirůškom…

Dnes, 8. marca 2015, nás vo veku nedožitých 61 rokov navždy opustil kamarát, kolega žurnalista a veľký fanúšik motocyklových pretekov, Vladimír Jirůšek…

Pred niekoľkými mesiacmi na Slovakia Ringu. To som s ním bol osobne naposledy...

Pred niekoľkými mesiacmi na Slovakia Ringu. To sme sa spolu videli naposledy…

Spoznali sme sa cez internetové motorkárske fórum, kde nás spájal nielen vzťah k histórii, ale aj súčasnosti motocyklového športu a to nás priviedlo až ku skutočným spoločným stretnutiam na pretekoch, či už v Brne, alebo na Slovakia Ringu.

Nezabudnem na pár hodín, ktoré sme spolu strávili v miniatúrnom obytňáčiku v parkovisku pretekárskych strojov na Masarykovom okruhu, kde sme si spolu dali zopár piviek a hlavne skvele pokecali o motorkách. V posledných rokoch pôsobil aj ako tlačový hovorca českej pretekárky Romany Tomáškovej.

Láďa bol človek, s ktorým ste si okamžite sadli. Dobráčisko s obrovským srdcom, ktorý mal v sebe úžasnú umeleckú dušu, čo dokázal vo svojich poviedkach z prostredia motocyklového športu. Vlastne to boli jeho osobné zážitky a pri ich čítaní spoznáte jeho osobnosť naplno.

Láďo, neviem čo viac písať, je mi smutno… K Tvojim poviedkam sa budem vždy rád vracať, zostaneš v našich srdciach aj vďaka tomu, čo si tu pre nás zanechal. Vďaka za všetko!

Rišo Karnok

Spomenuté poviedky nájdete na tomto odkaze, verím, že si ich užije každý z vás. Jednu z nich zaraďujeme aj priamo sem:

„VYHLÍDKOVÁ“ KAVÁRNA

GP 1981. Páteční treninky jsou v plném proudu. Sedím mezi diváky ve svém fungl novém křesle za 100,- Kčs, pořízeném pouze pro tyto účely, v místě zvaném „U křížku“. Po skončení první ranní série jízd mě napadlo, že by nemuselo být špatné, podívat se na to snažení těch nejlepších pilotů světa pěkně s nadhledem. Balím tedy fidlátka, bágl na záda, křeslo do ruky a hajdy pěkně přes provizorní nadchod nad tratí, těsně před  místem, kde se zkrácený okruh vrací dolů kolem Myslivny, až do prostoru startu a cíle. Mým cílem se stal vysoký panelák, který stál nedaleko a na jehož střeše byla vybudovaná prosklenná vyhlídková kavárna s všeříkajícím názvem „Grand prix“. Z jejich oken přece musí být naprosto dokonalý výhled na trať, myslel jsem si. Bezpochyby asi byl, ač jen pro někoho, o čemž jsem se měl záhy přesvědčit…

Teď však beru za kliku zvláštního vchodu, který kavárna měla oddělený od vchodu pro nájemníky domu. V šatně zanechávám svoje propriety, načež světácky dávám „výběhovému modelu“ šatnářky pětikorunový trinkgeld. Vybaven pouze peněženkou a krabičkou cigaret BT, nastupuji do výtahu v očekávání nevšedního zážitku. Po chvíli výtah zastavuje, dveře se otvírají a já vstupuji po tlustém modrém koberci do prostorné místnosti, plné kavárenských stolků. Je zde poloprázdno a tak si zcela záměrně vybírám stoleček u oken na té straně, kde se jak tuším, někde v hloubce pode mnou vine šedivá stuha asfaltu brněnského okruhu. Sotva stačím usednout, už přichází pěkná mladá servírka v modrých šatech ( asi zbylo z koberce) s velkým výstřihem a bílou zástěrkou. “ Co si pán dá?“ slyším medový hlásek z rudých rtíků. Piva jsem od rána plný, na to chuť nemám, uvažuji. Když už jsem v kavárně, tak – “ Pán si dá vídeňskou kávu se šlehačkou“ zní moje odpověď. Odcupitala drobnými krůčky splnit moje přání. S velkopanským gestem si zapaluji svoji BT. Za okamžiku přede mnou na stole přistává pohár s kávou…

Ještě sahám do kapsy pro kapesník, při jehož roztažení to suše zapraskalo jako když si zlomíte klíční kost, že si tedy na ten nevšední „vyhlídkový“ zážitek, který mě čeká, pořádně vyčistím své dioptrické čtyřiapůlky. Bože, to zas byl jednou nápad! Jakmile totiž zvednu pazouru, zachytil jsem o ně a jeb! Ty svině spadly rovnou na hranu popelníku na stole přede mnou. Popelník vydržel. Moje skla ne. Rázem se rozmnožila na šest kousků. No a je vymalováno! Bez nich nerozeznám na deset metrů čápa vod porybnýho, natož čučet z nějaké „vyhlídky“. Vždyť jsem rád, že si trefím tím kafem do huby!

Urychleně sbírám to nadělení. Ještě štěstí, že nespadly až pod stůl. Platím. Zvedám se a po hmatu hledám dveře od výtahu. Dole v šatně si uvědomuju, že mám v někde v báglu průsvitnou Isolepu na lepení pláštěnky. Rychle ji vydolovat a na WC ! Sedím na míse a postupně, kousek po kousku jako puzzle, lepím ta skla nejprve k sobě a pak do obrouček. Hotovo! No, ona ta Isolepa od soudruhů z DDR sice byla tak trochu průhledná, ale když jsem si ty brejle znovu nasadil, tak jsem měl výhled jak přes hodně kalný akvárium. Ale furt lepší, než spadnout hubou na vostnatej drát… Zbývalo jediné. Trenink, netrenink, zatroubit k ústupu a rychle domů.

Před panelákem jsem nasedl na trolejbus, dole v Pisárkách na šalinu a hurá na hlavní nádraží. Zde se však vyskytl zádrhel jak sviňa! Nebyl jsem prostě schopen přečíst z informační tabule vysoko na zdi, odkud a v kolik mi to jede do Blanska. Ptám se tedy vedlestojící ženy středních let.- “ Dyť to tam máte napsaný“, hodila hlavou směrem k tabuli.- „Víte, ale já to nepřečtu“, namítám nesměle.- „Ve štyry a ze třetího“, odsekla a svým pohledem dala jasně najevo, že s takovým debilem a analfabetem se v životě ještě nesetkala.

 Poučení? Od těch dob s sebou vozím na závody náhradní brejle, dnes už šestapůlky. Stát se mi to při závodě, tak se jdu zastřelit do rybníka! A hlavně, pro jistotu už nelezu na žádnou „vyhlídku“. Když dnes jedeme autem od nás k Brnu a z kohoutovických lesů se vyloupne onen věžák, nikdy se mě „kamarádi“ nezapomenou zeptat, jestli se nestavíme na „vyhlídce“, načež vždy zavládne hurónský chechot. No konec dobrý, všechno dobré. Když se tak zamyslím tak ta kavárna a vlastně i celá ta slavná trať pod ní, se dnešních dnů, na rozdíl ode mne nedožila.

Vladimír Jirůšek

Komentáre sú uzavreté.

Nástenný kalendár

Fotokniha MotoGP

Kniha na predaj

Kniha na predaj