Proč?

Jednoduchá otázka. Proč lidé vlastně závodí? Tedy závodí na silničních motocyklech.

Do důsledku vzato, je to nesmysl. Jezdit pořád dokola s poměrně vysokou pravděpodobností zranění nebo i něčeho horšího. Navíc s investicí veškerého volného času i veškerých svých (někdy i cizích) financí. Poměr těch úspěšných a neúspěšných je děsivě vysoký ve prospěch těch druhých.

A i přesto pořád existují lidé, kteří toto podstupují. Rok co rok, sezonu za sezonou. Ti šťastnější do svého závodění zapojili rodiny. Ti další aspoň známý a kamarády. Nejsou výjimkou i generační klany, které se závodním kalendářem sladili svoje životy po několik generací.

Závodění je vášeň, která umí člověka úplně pohltit. Podobně to mají horolezci. Lezení jim dává podobné pocity uspokojení a naplnění jako motocyklový závody. I ta míra rizika je podobná. Ani jedni ani druzí by asi neuměli pořádně vysvětlit, proč to vlastně dělají. Co je žene riskovat?

Začnu tím, proč to určitě nedělají. Určitě to nedělají pro peníze. Vydělávají si tím jen ti opravdu nejlepší. Ti ostatní za to platí hodně velký peníze. A obě tyto skupiny musí žít ve stínu obav svých blízkých. Často dlouhý roky. A platí úměra – čím vyšší šampionát, tím víc peněz musí jezdec přinést.

Závodění učí lidi být sám za sebe. Sehnat si peníze, techniku, dopravu, mechaniky atd. To všechno musí závodník umět. Ježdění je v tom kolotoči dost málo. Jak říká FGR principál Mirek Felgr, závodění je především práce a práce! Ale současně dává svobodu volby. Já sám jsem kdysi závodil. Na lokální úrovni v krajském přeboru. Ale i tak jsem měl pocit, že jsem součástí historie 🙂 a jakési příslušnosti k bratrstvu. Tedy bratrstvu závodního světa. Tam patří mechanici, novináři, fotografové, hostesky, bafuňáři atd. A samozřejmě rodinní příslušníci. Na některých závodech (zejména na dromech), tvoří většinovou část publika.

Ale závodění přináší i pocity nekonečné radosti v případě úspěchu svého jezdce. Lhostejno při jak důležitým podniku. Dobře si pamatuju tu svou euforickou radost při GP v Brně po Calově vítězství. A podobnou radost třeba v Kopčanech se Zdendou Kučerovou. To v člověku zůstane. A naopak. Když se něco zlého stane, lidi se semknou a snaží se pomoct, jak to jde. Třeba když boural Luky Walters ve Staráku nebo Jindra Slavík v Kopčanech. To jde všechno stranou.

Občas se na závodech objeví staří Mistři řídítek. Vrací se do světa, kde strávili kus života. A nezaslouží si, aby byli zapomenuti. Určitě nejen já jsem jako kluk obdivoval jména, jako jsou pánové Staša, Fendrich, Baláž, Klátil, Dekánek atd. Časem jsem měl to štěstí seznámit se s nimi osobně. Krom těch skvělých výsledků v historických tabulkách to jsou neuvěřitelně skromní a noblesní lidé.

Každé setkání s nimi je zážitek. Poslední roky se jim snažím pomáhat a být k ruce, když se objeví na závodech. Vždycky tady pro ně budu, když budou potřebovat. Mít svoje hrdiny tak blízko je neskutečná čest a radost.

Nakonec chci popřát všem lidem od závodů úspěšnou sezonu 2019. Jen kolama dolů!

Text: Jaroslav Brzobohatý
Foto: Richard Karnok

3 Responses to Proč?

  • Antonín MALANÍK says:

    Zdravím Jardo, celé je to svatá pravda. Těžko se odchází od toho co máš rád a děláš to kus svého života. Je to těžký boj,ze své zkušenosti. Všem lidem přeji zdraví v roce dalším. Tonda

  • Marián Bertoli says:

    Milý Jaroslav! Kladieš nám otázku, na ktorú si sám odpovedať nevieš, napriek tomu, že si sám závodil a stále sa pohybuješ medzi luďmi, ktorí v tomto športe znamenali, či znamenajú najvyššiu hodnotu. Oni sami sa k tejto otázke nevyjadrujú, keď, tak výnimočne. Keď som písal knihu o svojom otcovi, tiež som sa tým zaoberal. Pýtal som sa prečo pokračuje syn, keď zahynie v preteku jeho otec. Prečo pokračuje v závodení môj otec, keď ho ťažko poznamenala havária Hansa Baltisbergera, keď on sám spadol a sa zranil na tom istom mieste. O dva roky neskôr ani sám nevedel ako sa vyhol spleti tiel jazdcov a motocyklov na trati Ceny Slovenska 1958. Už mal kúpenú udicu na ryby, no pokračoval v závodení až do roku 1978. Čítal som o mnohých haváriách, o jazdcoch, ktorí pred štartom zvracali od strachu a napriek tomu sadli do auta. Ayrtona Senu veľmi poznamenala Havária Rolanda Ratzenbergera vo F1. Na otázku prečo s tým neskončí, veď je už trojnásobný majster sveta, odpovedal svojmu priateľovi MUDr. Sidovi Watkinsovi (vymyslel systém „Hans“ na ochranu krčnej chrbtice pri havárii) „Sid, nad niektorými vecami jednoducho nemáme kontrolu. Nemôžem odísť, musím pokračovať“. Za 24 hodín smrteľne havaroval…. Takých príbehov som našiel mnoho. Aj ja som mal viacero havárií, rozbil som auto. Boli aj čierne myšlienky. No keď človek sadne za riaditká, či volant je to preč. Na možnosť havárie človek myslieť nesmie, ináč by ho to príliš spomalovalo. (to je zase ťažký hriech v cestnej premávke) Priazeň divákov, mechanikov, priateľov i rodiny hreje, zakiaľ sa darí. Keď sa dariť prestane, je to trpké a drahé, čo aj sám konštatuješ.
    No, tu asi skončím. Môj ešte rozsiahlejší „elaborát“ na túto tému v spomínanej knihe o otcovi natoľko zaujal pána profesora psychológie na VŠ v TN, že si objednal knihy dve..
    Je to asi druh schyzofrénie, pretože napriek tomu, že si spomínané riziká jasne uvedomujem, mám k motorizmu kladný postoj. (Určite je to možné, pretože keď sa v roku 1969 robili previerky, na otázku aký mame názor na vstup vojsk Varšavskej zmluvy na územie nášho štátu, musel človek odpovedať: „Mám svoj názor, ale nesúhlasím s ním!“) Takže : Športu zdar a motorizmu zvlášť!!! Marián

  • Jiří says:

    Pěkně napsaný Jaroslave.A je v tom velký kus pravdy.J.

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Kniha na predaj