Rozhovor s Bohumilom Stašom

S láskavým dovolením redakcie mesačníka Motor Journal zverejňujeme rozhovor s Bohumilom Stašom, bývalým československým motocyklovým pretekárom, 20-násobným majstrom Československa. Časopis Moto Journal, ktorý je svojím obsahom jedinečný, je nezávislý a nestranný ilustrovaný mesačník všetkých automobilistov a motocyklistov orientovaný na históriu motorizmu a pokiaľ máte vzťah práve k histórii, tak by nemal nikdy chýbať ani u vás doma. Viac sa o časopise dozviete na www.motorjournal.cz.

Bohumil Staša so synom Bohumilom vlani na Veľkej cene v Brne

Bohumil Staša so synom Bohumilom vlani na Veľkej cene v Brne

Bohumil se narodil 29. dubna 1944 v rodině motocyklového závodníka Vincenta Staši. V letech 1961 až 1988 startoval v neuvěřitelných 827 závodech, z toho 215× vyhrál, 92× dojel druhý a 32× byl třetí. V mistrovství světa třistapadesátek byl 2× osmý (1968, 1969), v roce 1969 byl v Brně třetí v půllitrech, roku 1971 druhý v třistapadesátkách. Dnes žije ve Strakonicích a zabývá se historickými motocykly.

K závodům vás přivedl otec Vincent Staša (*1916) v Malenovicích. Měl jste nějaké jiné sportovní zájmy?
Ne. Jiný sport než motorky není. Žádný jiný sport neznám. Táta závodil a já jsem s ním jezdil po závodech. Jezdil na kompresorové DKW, pak NSU a ke konci také Jawu. Odmalička jsem věděl, že budu taky závodníkem.

Když jste se dostal mezi českou špičku, tak jste byl docela mladý kluk (20 let).
Měl jsem štěstí, tehdy byli na špičce starší jezdci a já byl opravdu nejmladší. Například Stanislav Malina začínal mít výsledky v 39. Ono to bylo daný tím, že dříve jsem nemohl závodit, dokud jsem neměl řidičský průkaz. A ten jsem dostal v 18. První závod v Jihlavě jsem jel na tátově motorce a pak jsme koupili 175ku od Franty Bočka. Pak jsem jel nějaké krajské soutěže a musel jsem si vyjezdit výkonnostní třídy. Měl jsem štěstí, že jsem hned druhý rok vyhrál závody v Bučovicích a pak se jelo v Rosicích mistrovství republiky. Holčák z Brna tehdy zařídil, že jsem tam jel mimo soutěž. Byl jsem čtvrtý a další závod mistrovství republiky ve Znojmě jsem byl třetí, porazil jsem Karla Bojera. Tím jsem přeskočil hned do první výkonnostní třídy, získal první body a také nabídku místa v továrním týmu ČZ. Přišel jsem tam v roce 1964. Už na vojně jsem jel několik závodů za ČZ. Byl jsem chvíli v Dukle, ale pak mne Mošna vyhodil ještě s Mílou Vlčkem. My jsme prostě na ty politický školení nechodili a bez toho to nešlo.

Byli jste tři tovární jezdci. Byla mezi vámi nějaké rivalita?
Samozřejmě. Už jste někdy viděl dva lidi v týmu, kde by nebyla rivalita? Nikdy jsme si ale nedělali žádné naschvály. Jezdilo se po tratích, kde bylo téměř jisté, že by to stálo něčí krk. Víte, třeba v Brně, když jedete na starém okruhu dolů do Pisárek třeba jenom 180 km/h, máte staré gumy jak z káry na ovoce a z těch všech trabantů a garantů je zasraná silnice, tak si nebudete ještě škodit nějakým trikem. To je blbost. Měli jsme sice pneumatiky Dunlop, ale než přišly, dal se s nimi hrát hokej. Byly tvrdé jak puk.

Přes určité problémy s režimem jste jezdil i na zahraniční závody. Jak to tehdy fungovalo?
Komunisty jsem vždycky nesnášel. Jsem antikomunistický živel a měl jsem s tím velké problémy, ale protože jsem dával dost plynu, tak mě komunisti dlouho nechali na pokoji. Tak jsem tomu všemu ujížděl. Chtěl jsem hlavně závodit a to tehdy šlo, protože všechno platila továrna. Postavila motorku, já na ni sedl a jel. Dokud existovaly tovární týmy, tak se někdy v dubnu řeklo, na které pojedeme závody. Paní Havlíková na Svazarmu vyřídila všechny papíry – víza, napsala dopisy, domluvila startovné, ceny a všechno okolo. Někdy to ale nestihli vyřídit, zapomněli vízum nebo se stalo něco jiného a nikam se nejelo. Za rok jsem ale nikdy nejel víc než dva závody v mistrovství světa. Na víc mě nepustili. Řekli mi: „Ty vole, tys byl až čtvrtej, di do prdele, to je málo…“ A to jsem jim vozil peníze. Za každý start jsem tehdy měl 5000 marek. To byly tenkrát slušné peníze. Za víkend jsem tak mohl mít deset tisíc marek, ale musel jsem uživit sebe, mechanika a nějakého toho estébáka, který jel vždy jako vedoucí výpravy. Zbytek peněz jsem odevzdal. Když jsem něco vyhrál – už nevím, kolik to bývalo, ale na auto by to stačilo –, tak to jsem musel odevzdat. Třicet procent šlo na Tuzex a zbytek do Svazarmu. Nechali mi jen ty poháry. Později jako soukromí jezdci jsme se ven vůbec nedostali, ale po několika letech to zase šlo na tzv. komerční styk. To znamená, že jsme přivezli peníze, ale museli jsme zaplatit všechny ty lidi okolo. Nejhorší bylo, že jsme pak nemohli jezdit domácí mistrovství. Mohli jsme jet mezinárodní závody, ale ne mistrovství republiky. Tenkrát všechny papíry na komerční styk obíhal v Praze Pavel Zubatý, on byl komunista a kamarád s Antonínem Kapkem (jeden z pěti lidí, kteří v roce 1968 dali podnět k invazi do Československa). Když to Zubatý všechno oběhal, tak mohl jet s námi.

Jako jeden z mála jste v sedmdesátých letech měl zahraničního sponzora. Jak jste se k němu tehdy vůbec dostal?
No jak. Kdybych jezdil pomalu, tak by si mne nikdo nevšiml. Měl jsem štěstí, že si mne všimnul pan Bruno Koch, který se stal mým sponzorem. Dobře se tím bavil. Líbilo se mu, jak se kolem něho všichni točili, a že ho to stálo nějakých 50 000 ročně, ho nezajímalo. V Německu zavařoval žampiony a už tenkrát se mu vyplatilo dovážet je z Číny. Začalo to tím, že se mne zeptal, jestli nepotřebuju gumy a že se mám stavit, až pojedeme na závody. Když jsem tam přijel, tak jsem měl připravené dvě, tři gumy a v obálce třeba tisíc marek. Byl to špičkový chlap.

Na kterou motorku vzpomínáte, že se vám s ní nejlépe jezdilo?
Samozřejmě ta poslední, Honda 500 tříválec, co se dala koupit normálně v krámě. S tou jsem jel naposledy na starém okruhu. Dnes jsem jediný, kdo jel na všech třech brněnských okruzích. Poprvé jsem jel v Brně roku 1962 ještě přes Žebětín. S tou hondou už to ale nemělo cenu. Byla to svým způsobem blbost, abych v té době jezdil s tříválcovou hondou mistrovství světa, ale já jsem za ty tři čtyři závody vydělal tolik, jako bych tady tři roky chodil do práce. Do závodů jsem se kvalifikoval vždycky, a i když už to nebylo 10 tisíc marek, jako když jsem jezdil druhý nebo třetí, tak to pořád bylo třeba dva tisíce. To na zemi nenajdete. Do té hondy jsem nic nemusel vrážet, protože písty a pneumatiky mi dali kamarádi. Třeba Boet van Dulmen, Gustav Reiner nebo Reino Roth měli smlouvu s Dunlopem a pneumatik haldu. Objeli dvě kola, gumu sundali a dali ji mně. Večer jsem jim dal flašku, kterou jsme společně vypili, a měl jsem gum na tři sezóny. Bylo mi jedno, jak má ty špuntíky ojetý, alespoň jsem doma mohl říkat, jak se umím naklánět. Bylo mi v té době už čtyřicet. To už jsem nemohl závodit se Spencerem.

Víme o vás, že se teď věnujete starým motocyklům. Co máte zrovna na ponku?
Jo, jo, dělal jsem si kopie motorek, se kterými jsem jezdil. Udělal jsem dva jednoválcové čtyřtakty a teď pomalinku dávám dohromady repliku čtyřválce ČZ, na kterém jsem jezdil. Požádal jsem továrnu, aby mi půjčili výkresovou dokumentaci, a tu motorku stavím úplně od základu. Už se tady nějaká podobná objevila, ale ta má špatný kartery. Ty lidi do toho dali svůj rozum a vylepšili ji. Zvedli objem z 420 na 500 kubíků, a tak jim to líp jede. Ono by to taky bylo smutný, kdyby po padesáti letech jezdily motorky hůř. Ale já to chci přesně tak, jak to bylo. I když to bych kecal, tam byl původně každý šroubek z titanu a to dělat nebudu. Já mám jen pár tisíc důchodu a nemůžu dělat žádný halali holala. Mám hotový podvozek, nemám nádrž, kamarád mi dělá sedadlo, Forza mi dělá přední blatník, a motor, to ještě bude trvat. Tam je těch šroubků moc. Finančně je to velké sousto, protože se nedá použít nic z jiných motocyklů. Všechno je tam úplně jinak a musí se to vyrábět. Uprostřed kliky je například dělené jehlové ložisko. Před těmi padesáti lety to dělali v ZKL v Brně. Tak jsme se tam dotazovali a oni by ho i udělali, ale dvě by stály 110 tisíc a musel bych jich objednat deset. To bych musel jet v těch open kartách. Víte, to člověku dnes až přijde líto, když vidíte, že ty výkresy jsou datované v únoru 1966. Tehdy Pudil nakreslil tenhle motocykl a v roce 1968 nebo 69 to vyjelo. Byly tam třeba Ceirani vidlice a brzdy a to se muselo rok dopředu objednat na Motokovu, další rok to potvrdili a za tři roky jste to měl. Takovým to šlo tempem. Dělal jsem také nějaké věci pro současného majitele kopie čtyřválcové jawy. Je to poslední česká motorka, která vyhrála Grand Prix, a to už nikdy nebude. Nemůže. Zetku dělám proto, že byla druhá, a to už se taky nikdy nestane. A ten jednoválec mám proto, že byl třetí v půllitrech. Je to smutný. Ta jawa je poslední výtvor českých rukou, který vyhrál Grand Prix. Na to dnes nelze ani pomyslet.

Když mluvíme o ložiskách, jak to bylo u jawy?
Tam je to jiné než u čtyřtaktu. Ten čtyřtakt je lépe mazaný, a tak tam vydrží i horší ložisko víc než u dvoutaktu. U jawy bylo ale víc problémů. Třeba zapalování, nebo vůbec uložení klikové hřídele. Určitě by se to i v té době dalo dovést k nějakému zdárnému konci. Když se na ní zabil Ivy, byla to souhra nešťastných okolností, ale kdyby se nezabil na Sachsenringu, tak by se zabil o čtrnáct dní později. Ta motorka se zastavovala pořád. Tohle se jmenuje vývoj a to se musí závodit a pořád něco zkoušet. Jenže to tenkrát nebylo tak jednoduché. Jediný okruh v dosahu byl v Salzburgu, ale tam jsme nemohli, protože jsme neměli doložku. Tak jsme jezdili ze Strakonic do Volyně po normální silnici, a když jsem 30 minut nejel, tak vyjel mechanik na motorce a dotáhl mne na řemenu domů.

V té době jste pracoval jako zkušební jezdec strakonické továrny…
Ano, chodil jsem tam normálně do práce. Říkalo se tomu „jezdit kilometry“. No, bylo dobré, že jsme alespoň mohli být na motorce. Jenže denně jsme museli najet 250 km. Jen když bylo venku -15, tak jsme mohli najet jenom sto, a teprve když byla ještě větší zima, tak jsme jet nemuseli. Převážně to byla sranda, tak jak to píše Franta Šťastný ve své knížce – že jsme na zamrzlém rybníce hráli s motorkama hokej, že jsme je zaráželi do sněhových závějí, a kdo to poslal dál, tak vyhrál, že jsme vyjeli na Churáňov a pak jsme se mezi lyžaři na sjezdovce pustili dolů. To byla ta lepší část. Jenže, když pak bylo hnusný počasí a potkal jste náklaďák a ty sračky vám cákaly za tričko, tak už to tak bezvadný nebylo.

Kolik těch motocyklů bylo vyrobeno?
Závodní čtyřválce ČZ byly tři. Jeden je v Technickém muzeu v Praze, jeden ve Strakonicích a poslední je někde v Anglii. Tenkrát byl ve Vídni zástupce nějaký Fábry a ten to koupil od fabriky. Byl to bohatý Vídeňák, který dělal zástupce značek Jawa a ČZ. Údajně měli domluveno, že po jeho smrti tu motorku odkoupí fabrika zpátky. Jeho synové ale nebyli blbí a prodali ji třikrát dráž do Anglie.

O závodních čtyřválcových jawách se povídá, že jich je dnes vyrobeno osm…
Na Konopišti je jeden takový vrak a v Národním technickém muzeu je motorka po Zdeňku Tichém. Kružík má vyrobenou od Fialy z Tábora a těch je bůhví kolik. Originál to ale není, ani nemůže být. Tehdy to nevydrželo dvě kola, a když to tenkrát nevydrželo dvacet kilometrů, nemohlo to vydržet padesát let. Taky bych mohl vyprávět, že ty jednoválce, co mám doma, jsou originály, co jsem na nich jezdil. Nejsou, ale nikdo to nepozná, a za dvacet let to ani nebude nikdo vědět. Řekl bych ale, že to zase není tak důležité, jestli ten ventilek je z roku 68 nebo 2010. Je to furt jenom ventilek.

Rozhovor zprostředkoval Jiří Mewald
Foto: Bohumir Špaček, Richard Karnok a archiv Tomáše Gescheidta

Komentáre sú uzavreté.

Kniha na predaj